Harry Potter 8 - Hermionina brigáda

Vzbudila se chvíli nad ránem. Ještě že Severus nechal otevřené okno, pomyslela si, jinak by se nepochybně nevzbudila až do příchodu Madam Pomfreyové. Nechtěla vůbec domýšlet, co by se stalo. Opatrně vyklouzla ze Severusova sevření, hned, jak se na něj zadívala, ji zalila horkost. Rychle pryč, než se neudrží a... To už však měla obuté boty a kvapně a co nejtišeji se plížila pryč od lůžka. V dlani, která ji ještě před chvílí svírala, nechala ležet svůj prstýnek.

Rychle vyklouzla ze dveří ošetřovny a vydechla si teprve na rohu chodby. Kdyby ji zde kdokoliv přistihl, nemohl by už s jistotou domyslet, kde byla... Připadalo jí to vše neuvěřitelné... Nejkratší možnou cestou obezřetně zamířila ke vchodu do Nebelvírské koleje. Nepřála si, aby ji teď někdo „odchytil“. Nebylo ještě ani 5 hodin, a rozhodně bylo méně nápadné pohybovat se na chodbách v čase kolem půlnoci než v časných ranních hodinách.

„Uff,“ oddychla si, když se za ní zabouchl portrét ukrývající vchod. Neslyšela žádné zvuky, všichni pravděpodobně spali. Na stole stálo pár neumytých půllitrů, až teď si uvědomila, že na ni holky pravděpodobně čekaly. Bude si muset najít nějaké vysvětlení...
Připadala si teď tak nějak dospěleji než dřív. Vlastně – než před pár hodinami. Celý život se jí během té chvilky přetočil a nabral nový hypotetický směr.
Samozřejmě se ještě stále nabízelo spoustu alternativ možného vývoje mé budoucnosti..., budu muset do rána vybrat nějakou věrohodnou variantu mého nočního dobrodružství..., dobrý Merline, už nejsem schopna uvažovat jednoduše a bez použití cizích slov, honilo se jí teď myslí. Jak opadala hladina adrenalinu, úměrně stoupala míra její únavy. Chvíli se opřela o zábradlí vedoucí k její komnatě, načež málem usnula v této poloze. Sebrala poslední zbytky vůle, a doklopýtala do – jak doufala - své postele, ani nevěděla jak. Práskla sebou jak široká tak dlouhá a po pár pikosekundách by si už mohla připadat jak Snape v nejhlubším bezvědomí, kdyby o sobě ovšem věděla...

Sny toho zbytku noci nebyly vůbec jednoduché. I za bdělého stavu se Hermiona občas přistihla, jak neuvěřitelně komplikovaně přemýšlí, snaží se dovést každičkou ideu k dokonalosti a nejednou se k její nelibosti stávalo, že Ron leccos rozřešil první pitomou myšlenkou, která mu náhodně naskočila na mysl. Horším se to však stávalo v noci. Nejenže někdy vůbec pro složitost nejrůznějších abstraktních obrazců prolínajících se s runami a magickými formulemi, vyslovovanými bazilišky a jezerními lidmi, zjevujícími se v její mysli nemohla usnout, větší problém byl, že se jí kvůli tvrdosti a opravdovosti jejího spánku nedařilo probudit se. Občas měla problém rozlišit realitu od snu. Přemýšlela, jestli by se nemohlo jednat o nějakou psychickou poruchu, která u ní byla dosud latentní, a jejímž spouštěčem se stala přemíra zbytečných informací. Někdy myslela, že jí praskne hlava.

Spala. Nepříliš klidně. Jediným pozorovatelným aspektem jejího rozvířeného nevědomí byly prudké záškuby končetin. Hermiona se ocitla ve svém, dosud před ostatními velmi dobře utajeném, fantasmagorním světě.
„Svatyně kde požehnané jest bytí,“ chrčí hlas baziliška, „ stavitel stability, synchronicita,“ nenapodobitelně vyprskne. Obraz menhirů rozřízne kulový blesk, opisující vlnovky přesně dle spádu Hermioniných loken.
„Rázná změna - přestavba minulosti - zasvěcení bleskem a zchlazení vodou - dobré zlo,“ pokračuje nezúčastněně jezerní žena, oděná ve Snapeově smaragdovém rouchu.
„Vášeň bez chtíčů - přirozená vitalita - vnitřní základna - stabilita v pohybu- klíč do podsvětí - pohled do svého nitra - stín ukazuje cestu - retrospekce - křest - nalezení své podstaty - já jsem? -který jsem,“ runový nápis se zřetelně objevuje na kameni, kde jej vpisuje blesk tvaru koule s úzkým hrotem trčícím vně...
„Bože, tohle nejde vydržet,“ pomyslela si Hermiona v duchu. Dokonce i ve spánku se pokusila o východní meditační techniku „prázdné, bílé mysli, zaostřené na jediný černý bod v epicentru,“ ale příliš se jí tentokrát nedařila. Byla teď plná nových dojmů a zážitků, a to byla větrná smršť, na které si s chutí smlsla její zvrhlá mysl.
„Dobře mi tak,“ napadlo Hermionu, „to je úděl nás všech, co moc přemýšlí.“
Po několika desítkách podobných schizofrenických obrazů vyvstanutých před jejím vnitřním zrakem konečně přišel „normálnější“ sen. Již alespoň deset minut, tedy ve spánkovém čase, ji pevně obemykal Snape tak, že se nemohla vůbec pohnout. Hermiona teď postupně přicházela k sobě, díky ostrému slunečnímu paprsku, který jí právě mířil přímo do tváře. Chtěla si ten pocit udržet co nejdéle, a tak se vůbec nepohnula a slunci navzdory se znovu propadla do hlubokého spánku. Jako by v jejím nitru nebylo síly, která by ji donutila vstát. Slyšela teď ze společenské místnosti hlasy, mimo jiné i Harryho i Rona, a sama nevěděla proč, ale doufala, že by ji snad mohli přijít vzbudit. Jako za starých časů, kdy toho Hermiona kvůli učení se pozdě do noci nebyla sama schopná. Nikdo však nepřicházel a hlasy se začaly pomalu vytrácet. Pozvolna se opět propadala do svého nitra, a po několika dalších snových epizodách konečně procitla. Podařilo se jí teď zvednout jen díky vnitřní naštvanosti na ty dva, i když se jim asi nemohla moc divit, že se jí vyhýbají, když je poslední dobou vpodstatě ignorovala.

„Panebože, půl čtvrté!“ vykřikla. „Do háje, né, ach jo...,“ do očí jí vyhrkly slzy. Jestli se kvůli něčemu nenáviděla, tak to byla její spavost a neschopnost dodržovat denní režim spánku a bdění. Kolik času už tímto ztratila!
Prudce se zvedla, hodila na sebe první hábit, co jí přišel pod ruku a pak se jí vybavilo jedno slovo: Snape.
Snape, v značně mladším vydání, s nezvyklým charakterem a zamilovaným pohledem obtočený kolem jejího těla. Nebo ona kolem jeho?
„Panebože, byl to sen, nebo ne?“ Vyděsila se. Její odvěký problém odlišování reality od snu.
Pohlédla na svou ruku. Prsten chyběl... Takže realita. Neskutečná, neuvěřitelná. Skvělá.
Hermiona rázem zapomněla na své roztrpčení z pozdního probuzení a projela jí vlna radosti. Na rtech naskočil neovladatelně široký úsměv. Rozrazila dveře a seběhla, neuvěřitelně rychle, všech dvacet schodů. Strhla na sebe rázem pohled všech přítomných v síni. Ron s Harrym tam nebyli.
„No to je dost, že deš!“ zvolala na ni Ginny, jejíž tvář teď hyzdily temné kruhy pod očima. „Kdesi byla, prosímtě? Sme na tebe čekaly!!“ dodala.
Všichni očekávali napjatě odpověď. Zjevně o její nepřítomnosti už každý věděl. Hermiona s úzkostí pocítila, že si nestihla vůbec nic vymyslet. A tak řekla to první, co ji napadlo:
„Totiž, byla jsem tak mimo, že jsem vůbec tu ošetřovatelnu nenašla. Bloudila jsem několik hodin po škole, než jsem vystřízlivěla natolik, abych trefila nazpátek.“ Mírně se přitom začervenala, když si uvědomila, že vůbec a kolik toho vypila, a jak teď dávala špatný příklad mladším ročníkům, které na ní zvědavě upíraly svůj zrak. Samozřejmě tu všichni znali Hermioninu zářnou minulost. A ona teď...
Paradoxně ji zachránil dotaz jedné třeťačky, která právě vyšla z koupelny a zjevně nic nevěděla o Hermionině včerejším „výletu“.

„Jé, ahoj!“ Nečekala na odpověď a rovnou vypálila: „Četla jsem ve Věštci tvůj reklamní slogan na Růž Fifi LaFolle (A/N: Autorka populární série „Kouzelná setkání“) Fakt dost dobrý! Nemáš ještě ňáký vzorky? A co máš jako další džob??“
Hermiona se s ní dala vděčně do hovoru, čímž se jí podařilo utnout příval dalších všetečných dotazů a znechucených pohledů. Podařilo se ji teď totiž sehnat vynikající brigádu, která spočívala ve vymýšlení nejrůznějších reklamních sloganů do Denního veštce. Asi před dvěma měsíci se zúčastnila výběrového řízení, které spočívalo ve vymyšlení co nejoriginálnějšího a nejvíc k zakoupení přesvědčujícího motta k Merlinovým protiplísňovým ponožkám. K její nelibosti a nezměrnému údivu byl ovšem spolu s ní vybrán neuvěřitelnou shodou okolnosti i Ron, který potají také poslal svůj návrh. Práce to nebyla nijak moc placená, ale dokázala ji alespoň na chvíli zabavit, těšil ji její vliv na ostatní skrz reklamu Věštce a v neposlední řadě dostávala spoustu vzorků jí propagovaných předmětů zdarma.
„Jó, jasně, přijď si pak ke mně do pokoje, ještě mi jich pár zbylo,“ odpověděla po chvíli rozhovoru nadšenému děvčeti. Neušel jí pobavený úšklebek, když spatřila závistivé pohledy jejích spolužaček. Nechtěla říkat, že ta obří krabice, kterou včera s vypětím všech sil přitáhlo hejno sov, doslova přetékala nejrůznějšími odstíny populární růže. Necítila totiž nejmenší touhu dělit se s tímto nevšedním zkrášlovadlem s celým holčičím osazenstvem Nebelvíru.
Její vítězný návrh na Merlinovy protiplísňové ponožky tehdy zněl:

„Každý třetí kouzelník, čtoucí právě tento deník,
netuší, že plíseň má, či se stydí - plosku zakrývá.
Ať už hraješ famfrpál či koště jen jak hůlka slouží,
mykózou jsi ohrožen, kouzla zde již neposlouží.
Netrap se již dále, a nevzývej Merlina,
obleč raděj jeho ponožky, vydechne si celá rodina.“

Samotnou ji překvapilo, že zrovna její slogan, nad kterým ani moc nepřemýšlela, zvítězil. O to víc ji ovšem překvapil vítězný Ronův návrh. Tedy, nepřekvapilo ji, co Ron vymyslel... ale fakt, že jeho návrh byl de facto zařazen na stejnou úroveň s jejím:

„Vlhko, smrad a parazit, tušíš plíseň, nechceš žít.
Šupinatá rudá noha, je to hrůza, voláš Boha.
Mudlové ti nepomůžou, Merlin má však řešení.
Proti plísni vynalezl fusky k tvému léčení.“

Vydavatel Věštce její rozhořčení částečně uklidnil tím, že reklama vyjde v několika provedeních, přičemž každé bude zaměřené na jinou věkovou skupinu. Její text byl použit v části novin určených pro ustarané matky a taky ve sportovním oddíle, kdežto Ronův v sekci pro teenagery.
Musela uznat, že Ronovy slogany nebyly vůbec špatné. Byly sice občas nechutné a napsané lidovým jazykem, přesto však měly jistý říz a vtipný spád. Možná i proto byl poslední dobou zavalen zakázkami, zatímco ona dostala tak nanejvýš jednu za dva týdny.

Vlastně dostala dohromady jenom pět nabídek, přičemž poslední byla Růž Fifi LaFolle. Na ten slogan však byla obzvláště hrdá, tušila, že jeho znění zapůsobí, ale rozhodně nemohla očekávat, že se prodej růže po zveřejnění reklamy trojnásobně zvýší.

Zapomeň na lektvar lásky, jed či mnohá odříkání,
nač si dělat s chlapci vrásky nad kotlíku klokotání.
Dva tři tahy, použij růž, líčka natři, úsměv zkus.
Oslníš, jak žádná jiná, a pak jen čekej příval pus.
>>> Fifi LaFolle – záruka lásky ukrytá ve vaší kabelce! <<<

Spolu s krabicí plnou růže jí včera přišla i další zakázka, měla na to dva týdny. Chtěli po ní extrémně chytlavý text, který by byl vykřikován do ampliónu při přestávkách během famfrpálu. Na Bertíkovy fazolky. Jejich prodej poslední dobou rapidně poklesl, stálo v dopise, což si výrobci vysvětlovali naprostou absencí reklamy na ně. Doposud totiž nebyla potřeba. Počítalo se s tím, že bude zajištěn jejich prodej přímo pod stadionem, a bylo potřeba, aby posluchači dostali neodolatelnou chuť a hned si pro ně zamířili.

Vzpomněla si na to až teď, když se jí na to zeptala ta třeťačka. Právě šla zpátky do svého pokoje, když zaslechla, jak na ní Ginny volá:
„Hermi, už za třičtvrtě hodiny je večeře, půjdeš, žejo?!“
„Jo,“ houkla na ní Hermiona a zmizela v útrobách svého pokoje. Sedla si za svůj velký dřevěný stůl a zkusila vymyslet pár chytlavých sentencí. Moc se jí to nedařilo. Popravdě, neuměla si představit, jak nalákat diváky na fazolku s příchutí ušního mazu nebo suchých z nosu. Možná, že i to byl důvod, proč jejich obliba tak náhle klesla. Možná, že vzrostl počet těchhle nechutných příchutí? Ještě jednou si vzala do ruky ten dopis a četla poslední odstavec:

HERMIONO, BYLO BY DOBRÉ ZMÍNIT, ŽE VÝROBCI VYMYSLELI NĚKOLIK NOVÝCH PŘÍCHUTÍ, A TO CHUŤ TRÁVY, HLÍNY, TLUSTOČERVA, LESKU NA RTY, BENZÍNU A MIŠPULE. VÍM, ŽE VÁM TO VE VYMÝŠLENÍ TEXTU, KTERÝ BY ZAUJAL, PŘÍLIŠ NEPOMŮŽE, ALE SNAŽTE SE, PROSÍM. TALENT NA TO MÁTE. PŘIKLÁDÁM DVĚ BALENÍ K VYZKOUŠENÍ. PO VAŠEM PŘÍPADNÉM ÚSPĚCHU JICH SAMOZŘEJMĚ POŠLEME MNOHEM VÍCE, A NAVÍC SE TENTOKRÁT MŮŽETE TĚŠIT NA TUČNÝ HONORÁŘ.
S POZDRAVEM
EMERIC PROPHET, VYDAVATEL DENNÍHO VĚŠTCE

Kromě toho byla v dopise uvedena řada dalších „zlepšováků“ z dílny výrobce, které měly zaručit zvýšení prodeje. Její zrak spočinul na poznámce, napsané úplně dole, které si včera nevšimla.

P.S.: STEJNOU ZAKÁZKU DOSTAL I RON WEASLEY, BYLO BY VHODNÉ, KDYBYSTE SVÉ SÍLY SPOJILY.

Hermiona na to vyjeveně hleděla, než jí došel význam těch slov. Bude muset začít komunikovat s Ronem, a ještě k tomu s ním něco vymýšlet. Nejhorší na tom bylo, že bude muset brát jeho názor v potaz. Spolu v dvojici sice už byli při různých záležitostech nesčetněkrát, celou práci však vždy odvedla ona, a Ron jí za to byl vděčný. Podívala se na hodinky. Zbývalo čtvrt hodiny a její myšlenky se rázem přesunuly jinam. Ke Snapeovi. Udělalo se jí mírně nevolno, pořád jí to přišlo nemožné a... Bylo by možné, aby se už dnes dostavil na večeři? Asi ne, rychle si odpověděla. Jak se bude chovat, až se objeví na veřejnosti? A jak se bude chovat... k ní? Právě si svlékala své flanelové pyžamo a rozhodovala se, co si dnes vzít na večeři. Rozhodla se pro něco lepšího, kdyby náhodou...
Zvítězila černá uplá stahovací sukně, černé tričko bez rukávů s flitry a funglnová tmavě zelená mikina s bílými kroutícími se květy. Před týdnem ji zakoupila v Hábit Imperium v Prasinkách, což byl celkem luxusní obchod. Jeho exkluzivita spočívala v tom, že se tam neprodávalo běžné oblečení, ale speciální kouzelnické, které si dokonce i málokdo z čarodějů mohl dovolit. Každý kousek oděvu měl speciální kouzelné vlastnosti. Prodávaly se tam i Merlinovy protiplísňové ponožky. Měla teď pár set galeonů navíc, tak si to mohla dovolit. K tomu si ještě pořídila baleríny stejné barvy.
Rutinně nanesla make-up, řasenku, vlasy stáhla nahoru... a pak zahrabala ve změti nových tvářenek pro jednu cihlově oranžovou, která se dle jejího mínění hodila k jejímu outfitu nejvíc.
„Dva tři tahy, použij růž...,“ naskočilo ji okamžitě na mysl. Musela se sama sobě usmát, jak to radil slogan.
„Hérmionóóó,“ ozvalo se kdesi zdálky.
„Už jdu!“ Zavolala Hermiona, zběžně zkontrolovala svůj vzhled v zrcadle a vyběhla ze svého pokoje.
„Wow,“ ozvalo se kdesi obdivně zespodu, když sbíhala schody. Identifikovala Harryho hlas.
„Myslel jsem, že ples je až za měsíc,“ zakřenil se. Právě nabízel Ginny své rámě.
Hermiona se jen nepřítomně usmála a zamumlala něco jako „Díky.“
Vydali se, jako každý večer, v malé skupince směr Velká síň.

Byli dnes jedni z prvních, a Hermiona se okamžitě zaměřila na profesorský stůl. Seděla tam pouze Sibyla Trelawneyová, která právě mžourala přes tlustá skla svých brýlí, snažíc se vybrat si jakési jídlo z vlasů. Hermiona se znechuceně odvrátila a hned se dala do nabírání nejrůznějších jídel z dosud netknutých mís. Právě když se nahýbala nad omáčkou z hřibů praváků, zavýskla zrovna procházející Lenka Láskorádová:
„Jééé, to je nádherné! Ty květy se pohybují!“ Ukazovala na Hermioninu mikinu, čímž přitáhla pohledy všech ze zatím nevelkého počtu lidí okolo. Hermiona se na ní usmála.
„Ahoj, Lenko. Ano, když je majitel mikiny spokojený, květy se šťastně vlní, zatímco když je naštvaný, zlostně do sebe narážejí. A když je nešťastný, svezou se v depresi na spodní okraj. Je to vlastně takový barometr nálady.“
„To je úžasné!“ Vydechla Lenka. „Odkud to máš, nikdy jsem nic takového neviděla!“
„Koupila jsem to v Hábit Imperiu,“ odpověděla popravdě Hermiona. Všechna poslouchající děvčata zalapala po dechu, a někteří z chlapců obdivně našpulili rty, pokyvujíc přitom hlavou.
„Dost dobrý,“ ozvalo se jí za zády. Byl to Ron, který si bez zeptání sedl přímo vedle. Hermiona si všimla, že má nové džíny. Na kapse měly výšivku „H.I.“
„Koukám, že ti to psaní pěkně vynáší,“ konstatovala Hermiona, čímž prolomila několikadenní bariéru jejich mlčení.
„Hmm,“ pronesl Ron nepřítomně. „Dostalas taky tu zakázku na Fazolky?“ Pronesl jakoby mimochodem.
„No, ano,“ odvětila a rozhodla se, že se k němu už nebude chovat hnusně. V posledních týdnech poměrně stoupl v jejích očích.
„Máš už něco?“ Zeptal se rádoby lhostejně.
„Ne, ještě jsem neměla čas. Ty už něco máš?“ Pohlédla na něj přívětivě. Ronovi vylétla vidlička.
U Merlinových fuseklí, dnes jí to hrozně sluší! Pomyslel si.
„No, vlastně, něco málo. Myslím že, aby to opravdu bylo působivé, měli bysme poslouchat, jak děcka mluví o tom, když jim něco chutná, aby to pak znělo, hmm... autenticky.“
Hermiona na něj překvapeně pohlédla. Vypadalo to, že o tom opravdu přemýšlel.
„Hmm, dobrý nápad. Jak chceš začít?“ Zeptala se.
Ron se dostal do svého živlu. Tahle zapáleného pro věc už ho dlouho neviděla.
„ Nó, představoval bych si to asi tak, že bysme chodili po jídelně, a ptaly se děcek, co mají rádi na Bertíkových fazolkách, při představě jaké chuti se jim zaručeně začnou sbíhat sliny a aby všeobecně charakterizovaly jejich představu dobrého jídla. Mamka mi před pár dny koupila to samé samozapisovací pero jaké měla Rita Holoubková, takže by to mohlo jít rychle. Víš,“ trochu zrudl, „chtěl bych se tomu věnovat v budoucnu profesionálně.“
„Novinařině?“ Pohlédla na něj ohromená Hermiona.
„No. Půjčil jsem si v knihovně pár knih o stylistice, reklamě a ovlivňování mysli. Myslím, že by se to mohlo hodit.“
Hermiona si připadala jak omráčená. Je možné, že Ron se za těch pár týdnů, co se spolu moc nebavili, změnil z absolutního lajdáka v takovéhoto aktivního zanícence?
„To je skvělé, Rone.“ Nefalšovaně se na něj usmála. „Ráda to s tebou budu studovat.“
Ron už se taky usmíval. Poznal, že odcizení, které mezi nimi poslední dobou vládlo, je tatam.
„Ty tvoje džíny – co umí?“ Zeptala se Hermiona s nepředstíraným zájmem. Právě pila dřeň z meruněk.
„Mají pět verzí. Podívej,“ řekl a zmáčkl prstem na logo „H.I.“ na kapse. Džíny začaly mírně vibrovat a pak se s tichým „puf“ přeměnily na jiný model kalhot. Teď to byly slušivé hnědočerné kárované kalhoty z bavlny. Hermiona náležitě ocenila i další verze, přičemž nejvíc se jí líbila ta poslední. Byly to úplně bílé kalhoty s perfektně anatomicky vyobrazenou kostrou v černém provedení, přičemž nechyběly miniaturní latinské popisky. Nejlepší však na nich bylo, že při každém kroku přibývaly jednotlivé vrstvy tkání – šlachy, vazy, nervy, cévy a nakonec i svaly. Bylo to něco úžasného.
„A navíc jsou samopratelné. Vždy, když nějakou verzi ušpiníš, přestane fungovat a dočasně ji nahradí jejich nejnovější model. Myslím, že je budu špinit záměrně,“ zakřenil se Ron.
Ani si nevšimla, že Síň se mezitím zaplnila. Zrovna kousala do Křupavého česnekového závitku, když se ozvalo hlasité zatleskání. Všichni se ohlédli k místu, kde teď stála ředitelka McGonagallová a za pomoci zesilujícího kouzla se chystala něco říci.

„Milí studenti a studentky, dovolte mi, abych zde mezi námi po dlouhé době s nesmírnou ctí přivítala v plné síle hrdinu Velké války, nepředstavitelně statečného muže a nového profesora Obrany proti černé magii Severuse Snapea!“
________________________________________


P.S.: Fifi LaFolle hledejte na oficiální stránce J.K.Rowling http://www.jkrowling.com/ vpravo nahoře v "archivu kouzelníků měsíce." :-)

3. Kapitola ||

Hermionina brigádaRomance na ošetřovněOkamžik prozřeníOzvěny minulosti